štvrtok , 16 august 2018
A huge collection of 3400+ free website templates JAR theme com WP themes and more at the biggest community-driven free web design site

Nové sankcie USA

USA vyhlásily Rusku ekonomickou válku za totální zničení

*Vladimír Maximov* (27.6.2017)
Rubrika: Komentáře

Americké úřady připravily nový balíček sankcí. V zásadě jsou tyto sankce
namířeny především proti Íránu – údajně proto, že tato země „podporuje
teroristy“ a provádí vývoj jaderných zbraní. Nicméně současně s nimi se
nesou také sankce proti Rusku, protože se prý vměšovalo do prezidentských
voleb v USA…
Strategie finančního blitzkriegu

Odborníci říkají, že tyto nové sankce jsou velmi vážné, protože míří do
nejproblematičtějších oblastí Ruska.

Za prvé, jde o další krácení úvěrových podmínek pro ruské banky – namísto
současných 90 dnů musejí ruské banky splácet zahraniční půjčky za pouhých
14 dní. Prakticky to znamená, že ruskému bankovnímu systému je odepřeno
normální externího financování, protože za dobu 14 dnů lze splatit pouze
krátkodobé úvěry, které nemají valný význam pro ekonomiku bankovních
operací.

Za druhé, USA se chystají vydat zákaz na obchodování s ruskými cennými
papíry. Jedná se především o dluhopisy ruské vlády – federální úvěrové
obligace (OFZ). Právě obchod s těmito cennými papíry na zahraničních trzích
umožnil do dnešního dne ruské vládě naplnit bez problémů rozpočet navzdory
výpadku příjmů z prodeje ropy. Zároveň to pomohlo udržet stabilní rubl
nezávisle na cenách ropy.

Za třetí, Američané se rozhodli úplně zablokovat veškeré zahraniční
finance, zakázky a příliv nových technologií do ruského energetického
odvětví. USA se chystá potrestat jakékoliv zahraniční společnosti a firmy,
které pracují, nebo mají v úmyslu pracovat, s „Gazpromem“ (nebo s ruskými
ropnými strukturami). V takovém případě hrozí neposlušným cizincům vysoké
pokuty v USA, embargo amerických bank a dokonce i konfiskace jejich majetku
na území USA.

Myslím, že není potřeba nijak zvlášť vysvětlovat, k čemu to povede: nejprve
cizinci opustí významné projekty „Gazpromu“, jako je „Severní proud-2“ nebo
„Turecký proud“, a pak přijde na řadu otázka dodávek ruského plynu do
Evropy po starých cestách, protože udržet tyto plynovody ještě z dob SSSR
funkční a modernizovat je nelze bez pravidelných velkoobjemových investic
(včetně zahraničních investic, protože Rusko, ani jakýkoli jiný stát, na to
samostatně jednoduše nemá).

V důsledku toho vyvstane pochopitelně otázka spolehlivosti „Gazpromu“ jako
dodavatele plynu do Evropy, se všemi nevyhnutelnými důsledky pro ruskou
ekonomiku …
Roky skrývané agrese

Odborníci říkají, že právě toho se dnes USA především snaží dosáhnout:
Vytlačit Rusko z evropského trhu s energií. To je jejich starý, toužebný
sen.

Například během sovětské éry, koncem 70. let a na počátku 80. let minulého
století, se snažili narušit výstavbu plynovodů ze Sibiře. Píše o tomto
vydání časopisu „Top Secret“:

29. prosince 1981 oznámil prezident Ronald Reagan americké embargo na účast
amerických společností v sovětských ekonomických projektech. Šlo především
o výstavbu sovětského plynovodu „Urengoj – Pomary – Užhorod“, který ústil v
Československu a dále navazoval na evropskou plynovodní soustavu. Tento
ropovod měl výrazně zvýšit dodávky sovětského zemního plynu do Evropy (a
tudíž devizové příjmy z vývozu pro SSSR). Americké embargo zaútočilo také
na projekty propojení plynových polí v Sachalinu s účastí Japonska:
využívaly technologie a zařízení od amerických společností General
Electric, Dresser Industries, Schlumberger a dalších.

Cíl útoku byl vybrán přesně: Dva proudy sovětského plynovodu mohly přinést
nárůst zahraničního obchodu SSSR asi o 30 miliard dolarů, což byl téměř
dvojnásobek sovětských devizových příjmů z vývozu. A zároveň, což je ještě
důležitější, zvýšit závislost Evropy na sovětském zemním plynu na téměř 60%
z celkové plynové bilance.

Dopustit něco takového USA nechtěly. Američtí experti začali pracovat na
plánu alternativních dodávek zemního plynu do Evropy, což by mohlo
přesvědčit Evropany, aby přestali podporovat sovětské exportní plynové
projekty.

Situaci zachránili tehdejší evropští vůdci, kteří byli na rozdíl od
současných v otázkách zahraniční politiky méně závislí na USA. Přesto
dokázali Američané nadělat mnoho škody. Tak například v roce 1982 byla
Evropa nucená ustoupit požadavku Reagana na vybudování jen jednoho úseku
potrubí namísto plánovaných dvou. A v následujícím roce 1983 Amerika
prostřednictvím Mezinárodní energetické agentury doslova „protlačila“
zvláštní dohodu s Evropou na tom, že podíl dodávek sovětského plynu nebude
vyšší než 30%. Toto omezení platí dodnes…

A hned po rozpadu SSSR, za Jelcina, proběhla tajná jednání o prodeji
kontrolního balíku akcií „Gazpromu“ jisté mezinárodní korporaci, za níž
jasně stáli Američané. Nepodařilo se to jen proto, že proti prodeji ruského
plynového obra se rozhodně postavil jeho ředitel Rem Vjachirev. Obzvláště
pro něho bylo obtížné přijmout, že v čele ruské vlády stanuly v roce 1997
americké loutky jako Anatolij Čubajs a Boris Němcov, kteří se snažili
prosadit zájmy svých páníčků přes „reformy“ Gazpromu.

Horšího člověka nad Čubajse pro ruský stát není“, řekl později Vjachirev.
„Chtěli s Němcovem nechat rozebrat celý „Gazprom“, v hlavě měli dvě věci –
zabrat a rozdělit. Zvelebit a rozšířit – nic takového neznali.

Formálně chtěli liberálové rozdělit „Gazprom“ na dvě právní osoby pro těžbu
a přepravu. Ale ve skutečnosti se jednalo o plány roztrhání plynového obra
na ještě větší počet právních subjektů, které by si pak cizinci pod
záminkou „investic“ mohli lacino koupit. Ale Vjachirev tyto plány poslanců
Státní dumy odhalil, vznikl z toho velký skandál a „Gazprom“ nechali na
pokoji. Nakonec i Jelcin pochopil, že „Gazprom“ byl posledním zdrojem pro
naplnění státního rozpočtu.

Nicméně USA to nehodlaly vzdát. V poslední době se tato země snažila
vytvořit Rusku problémy cestou výstavby plynovodu z Američany ovládaného
arabského Kataru ke břehům Středozemního moře. Tehdy Rusko „podržel“ syrský
prezident Bašár Asad, bez jehož souhlasu nemohlo potrubí vést na mořské
pobřeží. V reakci na to Assad „dostal“ totální občanskou válku, která zuří
dodnes. Assad se však nevzdal a Sýrie je dnes natolik zničená, že mluvit o
plynovodech je bezpředmětné.

Američané tudíž změnili taktiku…
Tajemství blokády Kataru

Nedávno několik sousedních zemí, od Egypta až po Saúdskou Arábii, vyhlásilo
Katarskému emirátu v podstatě smrtící blokádu. Zpřetrhaly diplomatické
vztahy, katarské občany vyhánějí ven do ciziny, přes katarskou hranici
nepouštějí různé dodávky, dokonce i životně nepostradatelné zboží. Ve
výsledku dnes hrozí ekonomice emirátu naprostý kolaps.

Oficiálně tak trestají Katar za podporu teroristů z ISIL a „Al-Kájdy“. Na
podporu takových důvodů v britských novinách napsali, že v uplynulém měsíci
teroristé obdrželi od Kataru v přepočtu miliardu dolarů. Emír se nyní snaží
ospravedlnit tím, že údajně šlo o výkupné za zajaté členy jeho rodiny,
kteří padli do rukou extremistů v jižním Iráku. Ovšem málokdo tomu uvěřil

Skutečnost, že Katar podporuje islámské teroristy, už dávno není
tajemstvím. Rusko se s tím střetlo před více než deseti lety, kdy v emirátu
našel útočiště jeden z vůdců čečenských extremistů Zelimchan Jandarbijev.
Přičemž přišel do Kataru jako osobní host emíra! Opakované žádosti Ruska o
vydání Jandarbijeva neměly úspěch. Proto ruské zvláštní služby byly nuceny
přikročit k fyzické likvidaci teroristy – výbuchem v jeho vlastním voze
přímo v katarské metropoli, což málem způsobilo rozvrat diplomatických
vztahů mezi oběma zeměmi.

Emirát nezůstal stranou ani v případě syrské války. Koneckonců právě tato
země (z důvodu plánů na vybudování plynovodu do Středozemního moře) byla ve
skutečnosti rozbuškou syrské krize. Není divu, že Katar je jedním z
hlavních sponzorů všech islamistických skupin, které stále bojují proti
Assadovu režimu. Satelitní televizní kanál „Al Džazíra“ vytvořený z
osobních peněz emíra je dnes hlavním informačním kanálem teroristů.

Ovšem nejen Katar pomáhal teroristům! Neméně důležitou roli hrály Saudská
Arábie a Turecko. Například přes Turecko šel hlavní proud dobrovolníků do
řad ISIL ze všech koutů světa. Ta samá země byla zapojena do nelegálního
obchodu s ropou, kterou dodávali teroristé ze Sýrie a Iráku.

Pokud jde o Saúdy, byli právě oni zodpovědní za finanční podporu islamistů,
jakož i za dodávky zbraní pro ně. Například v iráckém Mosulu, který dnes
dobývají vojska mezinárodní koalice proti terorismu, byly zajištěny sklady
zbraní bojovníků ISIL. A na všech přepravních bednách od zbraní bylo
nalezeno charakteristické razítko odesílatele – Saúdské Arábie…

A z ničeho nic se tato země stala jedním z hlavních nepřátel Kataru a
obvinila ho z podpory terorismu. O co jde? Zajímavou verzi vysvětlení
přináší známý ruský analytik a politolog Nikolaj Starikov s odkazem na
agenturu Bloomberg:

Bojem proti terorismu to tu rozhodně ani nezapáchá. Povaha krize na blízkém
východě okolo Dauhá odráží akutní ekonomické napětí, které narůstá mezi
oběma zeměmi po dobu 22 let. Právě teď, v podmínkách nízkých cen ropy, tyto
neshody eskalovaly. Jelikož hlavním obchodním zaměřením Kataru je zemní
plyn, který se nalézá mimo dosah OPEC, nutila Saúdská Arábie Dauhá, aby se
s ní podělil o své bohatství, protože se sama nachází v obtížné finanční
situaci. Je tady řeč o gigantických sumách v řádu desítek miliard dolarů.
Tlak Saúdské Arábie na Katar odráží změny na světovém trhu uhlovodíků a je
předzvěstí klasické imperialistické války o zdroje proti slabší straně.

Před několika lety byly Saúdská Arábie a Katar, zdá se, věrnými spojenci a
dokonce představovaly jednotnou frontu proti Bašáru Asadovi ve snaze udělat
ze Sýrie tranzitní zemi pro plyn směřující plynovodem do Evropy… Ale
poté, co se ukázal jako velmi nepříznivý vývoj války v Sýrii, ambice obou
zemí v regionu zkrachovaly. V důsledku toho mezi spojenci „proběhla černá
kočka.“ Skupiny militantů vytvořené Dauhá a Rijádem začaly bojovat mezi
sebou.

Náhle se ukázalo, že existují zásadní politické rozpory mezi oběma zeměmi.
Na jedné straně Saúdové v rámci „sunnitského NATO“ úspěšně posílili svoji
politickou převahu v regionu. Na druhé straně Katar vede nezávislou
zahraniční politiku, přičemž často ignoruje, nebo dokonce bortí, zájmy
Saúdů. Jestliže sunnitské království udržuje vztahy s Izraelem a Egyptem,
potom Katar je sponzorem Hamásu a „Muslimského bratrstva“, jež především
dráždí Jeruzalém a Káhiru.

Nicméně to jsou jen střípky ve srovnání s hospodářskou spoluprací Dauhá s
šíitským Íránem, proti němuž ve skutečnosti zbrojí „sunnitské NATO ….

Za vším hledej USA

Ovšem za myšlenkou arabského „NATO“ stojí USA! Ony byly podle všeho
hlavními iniciátory blokády Kataru, čímž zabily dvě mouchy jednou ranou.

Za prvé, na pozadí permanentních útoků teroristů v zemích Západu jsou stále
častěji slyšet požadavky nejen na omezení terorismu jako takového, ale také
na vypořádání se s těmi, kdo teror podporují. Mimochodem, takový „rozklad“
byl jedním ze slibů kandidáta na prezidenta USA Donalda Trumpa. A začal ho
plnit hned po svém zvolení.

Trump si nejdříve „došlápl“ na Saúdy, pohrozil jim rozpadem spojeneckých
vztahů, což by samo o sobě dostalo Saúdskou Arábii do velmi obtížné
situace: Američané jsou hlavními odběrateli místní ropy. A aby se zabránilo
nepředloženostem, Saúdové nejen okamžitě zastavili financování struktur
typu ISIL, ale také souhlasili s dohodou na nákup zbraní z USA za více než
sto miliard dolarů!

Pochopitelně z hlediska běžných hospodářských vztahů jde o šílený obchod –
tolik zbraní Saúdové prostě nepotřebují! Avšak tím si Saúdská Arábie
koupila „odpuštění“ Američanů a celého Západu. Zároveň posloužila jako
iniciátor pronásledování Kataru, čímž by USA chtěly vyřešit druhý problém.

Podle některých zpráv by Amerika byla ochotná odpustit katarskému emírovi
financování teroristů, ale pouze výměnou za kontrolu plynových polí,
hlavního to bohatství země. Emír podle všeho neustoupil a dostal za to
nevyhlášenou válku od všech svých sousedů, které vyhecovala Amerika. Není
vyloučeno, že tímto způsobem USA vyvolají v Kataru tvrdou hospodářskou
krizi, po níž se emír již přikloní k nutným ústupkům Americe.

Zdá se, že emír Kataru dlouho vzdorovat nebude a ve skutečnosti brzy přejde
ke slovům porozumění. A následně USA, jimž se skrze Katar dostalo dosud
neslýchané možnosti vést libovolnou hru na světovém energetickém trhu,
započnou rozsáhlou plynovou expanzi do Evropy. Nyní už nikoliv
alternativním plynovodem ke „Gazpromu“, ale přes námořní plynové terminály,
které budou postaveny na evropském mořském pobřeží.

Vloni to dal najevo zvláštní zmocněnec USA pro energetické otázky Amos
Hochstein. Podle jeho slov jsou americké společnosti připraveny vybudovat v
Evropě plovoucí terminály pro příjem zkapalněného zemního plynu. Především
proto, jak bylo zdůrazněno Hochsteinem, aby se vytěsnil „Gazprom“ z Evropy.

Podle něho již probíhá stavba plovoucího plynového zásobníku na pobřeží
Řecka, odkud plyn bude dodáván do celé jižní Evropy. Další terminál bude
postaven v Chorvatsku.

„Dáme vám plovoucí zařízení zdarma, pokud budete souhlasit s nákupem plynu
od nás po dobu pěti let,“ prohlásil hlučně Hochstein. Očekává se, že do
těchto terminálů bude čerpán nejen katarský plyn, ale i plyn dobývaný v USA
z břidlic…

… Zdá se, že stávající sankce proti ruské energetice spočívají zcela
organicky ve výše uvedené expanzivní politice. Na jedné straně budou
vytvořeny alternativní plynové cesty a na druhé straně, čistě z politických
důvodů, hodí Rusům klacky pod nohy.

Je obtížné předpovědět, jak bude Rusko reagovat. Ale pádná odpověď je
nutná, protože Rusku byla fakticky vyhlášena totální ekonomická válka na
jeho zničení. A v této válce budou pouze vítězové a poražení. Nic jiného v
takové situaci prostě není dáno!
Dovětek překladatele

Vnucuje se otázka, jak je možné, že si USA něco takového mohou dovolit.
Odpovědí je snad Obamovo „Because We Can“? Protože mohou všechno?

„Sankce projednávané americkým Kongresem jsou v rozporu s mezinárodním
právem”, vyhlásili rozčíleně kancléř Rakouska Christian Kern a německý
ministr zahraničí Sigmar Gabriel.

Vídeň a Berlín ostře kritizovaly plány USA uvalit nové sankce proti Rusku,
neboť „zasahují německé, rakouské i další evropské společnosti”, uvedli
značně podrážděně ve společném prohlášení oba politici, neboť jsou
přesvědčeni, že jediným účelem těchto sankcí je pokusit se prosadit na
evropský trh americký zkapalnělý zemní plyn a vytlačit z něj plyn z Ruska.

Jak dlouho jim takové „rozhořčení” vydrží? Dokud jim nebude „vysvětleno“,
že jde o zadržování Ruska? Dovolí jim to strach z USA a ze západních
oligarchických elit? Vůbec bych se nedivil, pokud by Rusko v případě
Evropou schválených amerických sankcí jednoduše zavřelo plynové kohoutky a
nechalo Evropu (včetně nás) z jedné třetiny mrznout. Hned by byl důvod pro
vyhlášení války mezi Ruskem a Evropou, po níž USA tak baží. Věřím, že
Vladimír Putin najde vhodnější reakci na podobnou agresi. Kde jsou ale meze
ruské trpělivosti?

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *